Bratislava - Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí – když jsem viděl před MS soupisky jednotlivých týmů, napadlo mě, že mistrem světa budou Finové. Jen napadlo, nevsadil jsem si na to a ani to nikomu neříkal, stejně by mi nebylo věřeno.
Ta víra vycházela z toho, že jediní Finové neměli v sestavě žádné velké hvězdy NHL, ale spíš mladý a stmelený tým, téměř výhradně evropský. V době, kdy se ostatní předháněli v severoamerických výlovech, mužstvo „Suomi“ vsadilo na jednolitost a perfektní přípravu. A to se ještě nevědělo, jak skvěle budou bránit a hlavně jak skvěle budou bruslit.
Proto vyřadili tři velmoci: Švédy, Rusy a ve finále zůstali s nevěřícími pohledy na střídačce i Kanaďané (3:1). Zvládnout tak těžkou cestu je razítkem na modrobílém úspěchu.
Jak hodnotit českou účast? Zase s rozpaky.
Úspěšně to nelze. Velmi dobré bylo účinkování v základní skupině (jedna porážka a šest dobrých až velmi dobrých výkonů, z toho jeden – proti Švédsku – vynikající), ale pak přišlo rozpačité play off. Jen tři góly za 130 minut bojů o medaile byly na přerušení kovového půstu málo. Alespoň bronz nevisel vysoko, snaha byla velká, jenže hlavně v koncovce něco chybělo. Skončit s góly po (dobré) první třetině (2:1) je zkrátka brzy. A vyšší brankářská kvalita byla tentokrát na straně soupeře v osobě Vasilevského (2:3sn).
Čeští trenéři protočili na turnaji v brance všechny tři gólmany. Nezvyklá situace. Zajímavá byla informace od trenéra Říhy po semifinále, že nebýt Francouzova onemocnění, chytal by proti Kanadě on, coby gólman Colorada. Čili Bartošákovi se zase až tolik nevěřilo.
Jinak šampionát na Slovensku přinesl mnoha českým fandům řadu pěkných zážitků.
Nezbývá než navázat na to letošní pozitivní a pokusit se o reparát zase za rok, ve Švýcarsku.
