Litvínov - Milan Lenc se narodil v Litvínově, jeho největším dětským snem bylo stát se vojákem a za svým snem si šel. Nejdříve vystudoval litvínovské osmileté gymnázium, poté nastoupil na vysokou vojenskou školu v Brně. Po škole narukoval do 42. mechanizovaného praporu Tábor, v současnosti je velitelem čety. Jak sám říká, měl veliké štěstí, nemusel čekat dlouho, aby byl zařazen do členu týmu vojenské zahraniční operace v Afghánistánu, na největší základnu vojsk NATO v Bagramu. Tím se mu jeho dětský sen naplnil. Sympatického Milana jsme vyzpovídali, jaké to v Afghánistánu bylo.
Jak dlouho jste sloužil v Afghánistánu?
Byl jsem tam od konce března do října roku 2015, takže necelých sedm měsíců. Jelo nás tam 164, přičemž 130 lidí bylo z Tábora, 126 můžu a 4 ženy, zbytek tvořili specialisté z dalších útvarů, ať už zdravotníci nebo specialisté přes spojení s letectvem, protože na posádce v Táboře tito odborníci nejsou. Byli jsme už 4. jednotka, která z Česka do Afghánistánu vyjela. Dříve Češi působili v Logáru, v rámci provinčního rekonstrukčního týmu, v provincii Logár, která je jižně od Kábulu, tam bylo celkem 12 nebo 13 jednotek, ale tato základna již nefunguje, potom byl ještě výcvikový tým zhruba do šedesáti lidí ve Varnaku, což je jiná provincie, tam měli naši vojáci za úkol cvičit afgánskou národní armádu. A v současnost jsou dvě mise v Afghánistánu, NSI, což je národní podpůrný prvek, který je na letišti v Kábulu a my jsme byli v Bagramu, což je poslední a největší americká základna v Afghánistánu, a byli jsme tam jako čtvrtá jednotka v pořadí, z Česka. Jezdí se tam vždycky na půl roku, jednotky se takto točí, nyní je tam pátá jednotka a už se připravuje šestá jednotka. Spolupráce s našimi vojsky je pod hlavičkou NATO, s tím, že Američani jakožto největší participant na té operaci mají největší zastoupení a hlavní slovo. Američani to celé řídí, mají celou základnou na starosti, stejně tak řídili i nás, nicméně s námi spolupracovali i vojáci z dalších zemí, jako Poláci, Gruzínci, viděl sem tam Turky, Rakušany, Němce.
Měl jste na misi nějakou speciální úlohu?
Byl jsem na pozici styčného důstojníka naší strážní roty, to znamená, že jsem byl na americkém štábu, byl jsem taková spojka mezi americkým velením a naším českých velitelem. Mým úkolem bylo předávat a koordinovat informace mezi americkým nadřízeným stupněm a naším velitelem, který tam za nás zodpovídal. Dále jsem se ještě s dalšími třemi vojáky točil ve 24 hodinových směnách na štábu a řešili jsme různé požadavky, ať už směrem od nás k Američanům, tak obráceně.
Když jste se dozvěděl informaci, že Vaše jednotka odjede do Afghánistánu, tedy i Vy, co vám projelo jako první hlavou?
Bylo to dost narychlo, protože normálně trvá příprava na zahraniční operaci asi devět měsíců až rok, protože vláda schvaluje mandát vždycky na dva roky, ale my jsme zrovna odjížděli v době, kdy se nevědělo, jestli vláda schválí mandát či ne. O tom, že vláda mandát schválila, jsme se dozvěděli v říjnu 2014 a odjížděli jsme v březnu 2015. Na celou přípravu byly zhruba čtyři měsíce. Takže to bylo všechno hektické a moc času na nějaké přemýšlení nebylo. Během příprav jsme museli podstoupit i různá vyšetření a řadu očkování, doložit zdravotní způsobilost a museli projít psychotesty.
Ale nějaké emoce ta informace ve vás určitě vyvolala.
Protože jsem si moc přát vyjet na zahraniční operaci, byl jsem hlavně rád a těšil jsem se. Je to jeden z důvodů, proč jsem v armádě. To, že jsem se dostal na zahraniční operaci, je pro mě takové vyvrcholení toho, co dělám a takové ověření toho, že to, co děláme v mírovém životě, má nějaké opodstatnění a nějaký smysl. A je pro mě dobré, mít možnost si to otestovat v zahraničí. A mně se to splnilo a dokonce velmi brzy po škole a bylo to velké štěstí. Na mise jsou totiž většinou vysíláni zkušení vojáci. Na druhou stranu mi ale v hlavě také proběhlo, že se může něco stát, že se tam můžu zranit, ale víc převažovalo to, že jsem se těšil.
Jako voják účastník mise musíte počítat se zraněním, ale určitě doufáte, že vás nepotká, že?
Přesně tak, člověk doufá v to nejlepší, ale musím být připravený na to, že se může něco stát.
Co Vaši rodiče, jak přijali informaci o vašem odjezdu do Afghánistánu a jak prožívají to, že jste voják?
Otec byl v pohodě, ten s tím problém neměl, ale u mamky to bylo o něco horší, ale protože věděla, že je to můj sen, tak byla nakonec ráda a podporovala mě. Ale dost dlouho jsem váhal, jak a kdy jí řeknu, že odjíždím do Bagramu. Neřekl jsem jí to ani o Vánocích, počkal jsem s tím, až bude můj odjez stoprocentní. Nakonec to vzala mnohem líp, než jsem čekal. Celou dobu co jsem byl v Afghánistánu, jsem měl z domova velkou podporu. Kdykoliv jsme si telefonovali nebo hovořili spolu přes internet, byli velmi pozitivní a informovali mě o domovu a cítil jsem, jak se mnou drží, bylo to pro mě moc důležité.
Nebyla obtížná komunikace z Afghánistánu?
Spojení s rodinami nám zajišťovala sama armáda, ať už telefonní linkou, tak internetovým připojením, ale spousta z nás využívala služby místních firem, kterých bylo na základně spousta. Takže jsem si platil místního operátora, přes kterého jsem měl internetové připojení a díky tomu jsem mohl komunikovat třeba i přes Skype. Bylo to na volbě každého, jestli využije možnosti, které nabízela armáda nebo si spojení zajistí sám.
Jak je velká je základna v Bagramu?
Lidí je na základně kolem třiceti tisíc, vojáků je tam z těch třiceti tisíc zhruba polovina, zbytek jsou civilní zaměstnanci, kontraktoři, kterých je tam spousta. Je mnohem jednodušší najmout si firmy, které budou dovážet například jídlo a další potřebné věci ať už z Pákistánu či Indie, či si najmout různé pracovní síly z řad Afgánců, než vše dovážet z Ameriky.
Jak jste se stravovali?
Jídlo nám bylo podáváno formou bufetu a každý den byla k dispozici čerstvá zelenina a ovoce, dostatek pití, jídlo bylo velice dobré. V Bagramu je několik jídelen, musí pojmout všechny vojáky. My jsme nerozhodovali o tom, co se bude vařit, jídlo se i často opakovalo, například každý pátek byli krabi nebo nějaké mořské plody.
A základna byla v centru města nebo poblíž města Bagram?
Základna je vlastně letiště, okolo kterého jsou ubytovny a další vybavení, celé je to obehnané ochranným perimetrem, ochrannou zdí. Naším primárním úkolem bylo hlídat prostor v okolí té základny zhruba do vzdálenosti 15 kilometrů, protože často se stávalo, že povstalci nebo protivládní bojovníci ostřelovali základnu raketami a naším úkolem bylo tomu zabránit. Proto každý den jezdili naši kluci ven a snažili se svojí přítomností odradit protivládní povstalce od útoků na základnu.
Jakým způsobem je od útoků odrazovali?
To bylo dost komplikované, protože těžko rozeznáte protivládního bojovníka od běžného člověka, který jde třeba kopat někam na pole, zvlášť v situaci, kdy každý druhý má na svoji osobní ochranu zbraň. Takže proti vám jde chlápek, má na zádech samopal a vy nevíte, kdo to je. Všichni tam vypadají dost stejně, hlavy omotané šátky, a útočníci se snadno ztratí v davu. Naše činnost byla hlavně hodně demonstrativní, vyjížděli jsme a snažili jsme se ukázat, že tam jsme, že jsme připraveni zasáhnout, kdyby bylo potřeba. Neměli jsme oprávnění k tomu, abychom povstalce zatýkali, to mohla pouze afgánská národní policie. My jsme se snažili budovat dobré kontakty s místními, hlavně se stařešinami obcí, zjišťovali jsme, zda nemají nějaký problém, se kterým můžeme pomoci. Dělaly se i projekty s rychlým dopadem, kopaly se studny, opravovaly se mosty, kupovalo se vybavení do škol, i třeba sešity a tužky. Snažili jsme se navázat co nejlepší kontakt s místními. To se odrazilo i na bezpečnostní situaci, měli jsme míň incidentů, na naše kluky útočili povstalci minimálně. A to panovala letní bojová sezona a očekávala se velká aktivita povstalců.
Jak velkou oblast tam americká základna hlídala?
Afganistán je rozdělen na čtyři velké oblasti, Bagram je pouze jedna část. Sice je to největší letecká základna a základna Američanů v zemi, ale pořád je to hrozně malá část země. Co se týče letecký operací, tak je základna Bagram jedna z nejdůležitějších v celém Afganistánu, ale třeba ty pozemní operace jsou ve srovnání s leteckými už méně významné. Letecké vojsko základny má dopad na celou zemi, ale pozemní vojska pouze chránili základnu před útoky povstalců.
Do kolika měst a obcí jste jezdili?
Kromě Bagramu tam bylo ještě jedno velké město, Charikar, to bylo největší město v té oblasti, kam jsme jezdili, potom byla spousta různých vesniček, třeba jen s pár desítkami obyvatel. Oni tam mají stařešinský systém, velí ten nejstarší z nich, tomu říkají Malik. A s Maliky komunikovali vojáci.
Jaká byla situace lidí ve městech a vesnicích v době, kdy jste tam byl?
Je to tam dost složité, spousta lidí, kteří žijí ve vesničkách, zvláště těch, kteří žijí v horách, absolutně neuznávají kábulskou vládu, oni dobře ví, že je vláda obrovsky zkorumpovaná a spousta lidí nemá problém obchodovat i s protivládními bojovníky, takže politicky je situace hodně složitá. Pro nás bylo důležité s lidmi jednat, umět s nimi jednat, znát místní zvyky a tradice a jejich mentalitu. Nedá se nimi jednat naším západním způsobem, to bychom velice rychle narazili. S tím měli ze začátku problém Američané, přišli tam s mentalitou, my vás jdeme zachránit a vy nás teď budete poslouchat a to, co vám řekneme, je nejlepší. Afgánci jsou sami o sobě hrozně hrdý národ, jsou kvůli urážce na cti schopni vést krevní mstu po celé generace. Je tam také složitá náboženská a etnická situace a skladba obyvatelstva, jsou tam Paštúni, Šíité a Sunnité. Mezi nimi je spousta rozepří, navíc vůbec neuznávají afgánskou policii, tedy co se týká policejní působnosti, protože ta je také hodně zkorumpovaná. My jsme se například snažili pracovat co nejméně s policií, ale o to víc s armádou, protože ta aspoň mezi místními nějaký kredit má. Také tam kvete organizovaný zločin. Bagram se nachází nějakých padesát kilometrů od Kábulu, tedy hlavního města. Oblast Kábulu slouží jako hlavní transportní oblast pro zbraně, výbušniny, atd. V Kábulu bylo v té době, kdy jsme tam byli, mnoho bezpečnostních incidentů, ať už sebevražedných atentátů, výbušniny v autě, a podobně, týdně to bylo až tři sebevražedné útoky. To v Bagramu nebylo. Takže oblast od oblasti je v té zemi také velice rozdílná.
Dostal jste se do nějaké mimořádně nebezpečné situace?
Já osobně naštěstí ne. Kromě raketových útoků na naši základnu. Mým úkolem nebylo vyjíždět mimo základnu. Mimo základnu jsem byl jen jednou a to proběhlo bez jakýchkoliv komplikací.
A česká jednotka? Byla nějaká zranění mezi českými vojáky?
Naštěstí žádný incident, kde by byli zraněni naši vojáci, jsme neměli. Byla tam pouze běžná zranění, jako vyvrknutý kotník, a podobně. Celý český tým se vrátil domů v pořádku. Přikládám to i tomu, jaké činnosti se naši kluci venku v terénu věnovali. Vycházeli s místními tak dobře, že je lidé informovali o tom, že se na nás něco chystá a tak jsme mohli reagovat předem, než se to stalo. Takže si myslím, že to bylo v důsledku našeho dobrého přístupu k místním lidem.
Co pro Vás znamenalo těch sedm měsíců v Afghánistánu?
Určitě obrovskou zkušenost, jak už poznání jiné kultury, lepší poznání muslimského světa, potom pro mě obrovská zkušenost, protože jsem viděl, jak to funguje v jiných armádách, hlavně americké a skvěle jsem si procvičil angličtinu. Ze začátku jsem Američanům moc nerozuměl a to jsem si myslel, že umím anglicky docela dobře, ale chvíli mi trvalo si zvyknout na jejich různé přízvuky, protože tam byli vojáci z různých částí Ameriky, byla tam i spousta Hispánců, ti mluví úplně jinak než někdo z Texasu nebo New Yorku, tak mi trvalo zhruba měsíc, než jsem jim začal rozumět. Ze začátku jsem se musel několikrát ptát na to, co mi chce. A tím, že se člověk přeci jen občas dostane, třeba i zprostředkovaně, do nebezpečných situací, jsem si uvědomil, za co všechno můžeme být v naší zemi vděční. Je spousta věcí, které u nás beru jako samozřejmost a tam je nemají, nebo si to musí s velkou námahou sehnat, vyrobit či vypěstovat. Na prvém místě mír, který je potřeba chránit. Takže jsem také osobně přehodnotil životní priority.
Jaký je váš osobní názor na smysl existence americké základy v Bagramu a působení vojáků NATO v Afghánistánu?
Čeští vojáci tam mají závazky v rámci spolupráce s NATO, ale já osobně si myslím, že dokud tam vojáci severoatlantické aliance působí, tak to tam bude fungovat tak, jak to je. Tedy že nastolená vláda bude demokratická a budou tam probíhat volby. Ale osobně si myslím, že jakmile by západní vojska odešla, že demokracie tam nevydrží. Místní armáda a policie obzvlášť, spolu s vládou nejsou schopni udržet ten systém tak, jak je. A nejsem si jistý, jestli většina lidí vůbec ten současný systém chce, protože je zkorumpovaný, proto si asi myslí, že by bylo vrátit vše tak, jak to bylo před tím. Afgánci mají od Američanů velkou finanční podporu, jdou jim tam různé dotace, ale v okamžiku kdy se tok peněz zastaví, velice rychle se to vrátí do stavu, jaký byl před tím. Také si myslím, že venkované skoro nepoznají, jestli tam vládne Talibán nebo demokratická, ale zkorumpovaná vláda. Oni si žijí svůj skromný život, peníze od Američanů se k nim ani nedostanou. Údajně se prý až 80% z těch peněz někde ztratí, pouze 20% u toho současná vláda využívá efektivně.
Jaké bylo počasí v Bagramu po dobu mise?
Bagram leží asi 1500 metrů nad mořem, což je jedna z těch nižších poloh Afghánistánu. Je to hornatá země, cca 30 km od nás už bylo předhůří Hindúkuš a Himálaj. Lidé žijí i ve vyšších oblastech a předhůří těchto velehor. Dá se říci, že je to taková hornatá poušť, ale oni jsou schopni různými zavlažovacími kanály dostat vodu i do těchto míst a pěstovat tam plodiny. To velmi obdivuji. Nám třeba na základně za celou tu dobu pršelo tak dohromady maximálně čtrnáct dní, když to sečtu. Pršelo týden, v březnu, když jsme přijeli, ale to byl jediný týden, kdy pršelo v kuse, a pak to byly maximálně krátké přeháňky, teploty dosahovaly tak dvaceti stupňů, potom se pomalu zvedaly, nebe bylo vesměs azurové a teplo a sucho, v červenci a srpnu vyšplhala rtuť teploměru až na 45°C ve stínu. Takže na chození venku v plné balistice a se vším vybavením, žádná sláva. Pěkné ale bylo vidět až do června a potom zase od září bílé a zasněžené špičky hor.
Jak probíhá na základně den českého vojáka?
Tak byl rozdíl mezi mým dnem a dnem lidí, kteří jezdili ven. Já měl standardní režim, mě jsem 24 hodinové směny, 48 hodin volno a během těch 48 hodin bylo víceméně na mně, jak s časem naložím. Takže jsem odpočíval, běhal, cvičil, četl jsem si knihy, koukal na filmy na počítači. Ale nesměl jsem opustit základnu, musel jsem být dostupný na telefonu, případně sdělit někomu, kdo měl telefon u sebe, kam jdu a kde budu. Protože například když byl raketový útok, tak se počítali lidé, tak aby se vědělo kde se kdo nachází i ve svém volnu. Ti vojáci, kteří jezdili ven, to měli jiné. Bylo nás celkem pět čet, co jezdili ven, mimo základnu, hlídkovat a bavit se s místními, jezdilo se zhruba na šest hodin, nebylo to ale a ani nesmělo to být pravidlem. Výjezdy byly nastavené nepravidelně, z bezpečnostních důvodů. Také se využívaly různé cesty a jiná místa, která vojáci navštěvovali. Takže během týdně vyjížděli vojáci pětkrát až šestkrát, vždy v jiný čas, někdy ve dvě odpoledne jindy zase ve tři ráno. Tito vojáci měli dost rozházený režim, hlavně spánek, o to to měli náročnější. Dokonce se někdy patrola v terénu z nějakého důvodu protáhla, přijeli třeba až po dvanácti, třinácti hodinách a za tři hodiny museli vyjet na další šestihodinový výjezd. Ti měli program velmi variabilní, hodně se jim měnil, neměli stabilní režim.
Zaznamenali jste tam nějaký odliv emigrantů?
Tak to vůbec ne. Já si myslím, že aby v té zemi člověk ani za celý život nenašetří na to, aby si mohl zaplatit převaděče. Takové peníze místní nemají a ani vůbec nejsou schopni je dát dohromady. My jsme tam osobně žádný odliv obyvatel nezaznamenali.
Jaký byl příjezd do Česka?
Po příletu jsme museli na zdravotní vyšetření, zda netrpíme nějakými posttraumatickými stresy nebo nějakými zdravotními komplikacemi a poté jsme mohli čerpat dovolenou. V Praze na Vítkově jsme se všichni zúčastnili slavnostní nástupu k ukončení zahraniční operace.
Vy jste v době své dovolené stihl na Mostecku navštívit i několik škol a udělat tam přednášku. Na jaké téma byla?
Mé přednášky jsou zaměřené hlavně na téma armáda, co je jejím hlavním úkolem, z čeho se skládá, jak je možné vstoupit do armády, jaké jsou výhody a nevýhody služby v armádě, o historii armády a také jsou zaměřeny na zahraniční operace, v kterých česká armáda působila, či působí v současnosti. A také jsem se zaměřil na své osobní zkušenosti z Afghánistánu. Ukazuji fotografie z mise a popisuji život na vojenské základně.
Které školy jste na Mostecku navštívil?
V Litvínově jsme přednášel na gymnáziu a na jazykové škole a na Meziboří na jedné základní škole.
Jak děti na přednášce reagovaly?
Tak čím byly děti mladší, tím byly aktivnější a dávaly mi zpětnou vazbu. Hodně se ptaly na různé věci a jejich dotazy byly skutečně zajímavé, což pro mě bylo super. Ale třeba studenti maturitního ročníku na litvínovském gymnáziu mě překvapili, sice seděli a poslouchali, ale položili mi pouze jednu otázku.
