Proboštov – Sehnat v této době dobrého kronikáře, kronikářku není jednoduchá záležitost. A když se zadaří, střeží si obec takový poklad jako oko v hlavě. V Místní knihovně v Proboštově se čtyři dny konala výstava kronik obce, jejichž autorkou je kronikářka Jana Sedláková.
Akce zaznamenala velký zájem veřejnosti. Na kroniky se přišli podívat starousedlíci, lidé, kteří v Proboštově žili a odstěhovali se, současní obyvatelé obce, ale dorazila také například kronikářka z Roudníků, Jaroslava Račáková, nebo náměstek hejtmana Ústeckého kraje pro cestovní ruch, Jiří Řehák.
Foto: Ilona Kaulfuss
„Původní kroniky obce někam zmizely. Jana Sedláková zpracovala a ručně napsala všechny kroniky od roku 1989. Musela hledat v archivech, shánět materiály, vyhledávat zápisy, mluvit s pamětníky, měla s tím moře mravenčí práce. Nebýt toho, tak je to všechno pryč,“ poznamenala k výstavě zastupitelka Proboštova Alenka Antošová, kterou jsme v knihovně zastihli při listování kronikami. „Je neuvěřitelné, co paní Sedláková dokázala. Je to úžasná žena,“ komentoval počin kronikářky místostarosta obce, Roman Nešetřil.
„Zatím máme deset dílů v digitalizované podobě, které jsou určené pro archiv,“ řekla nám Jana Sedláková. „Dalších deset se chystám zpracovat nyní. Kroniky píšu do počítače a potom je přepisuji ručně. Sehnala jsem různé materiály, dokumenty, fotografie, ale třeba i snímky, které si pro sebe vytvářely různé spolky, jako byl fotbalový nebo hokejový klub.“ Bere do ruky jednu z kronik: „Objevila jsem knihu, do které měla psát původně mateřská škola. Tak jsem do ní začala zaznamenávat vzpomínky pamětníků. Z Proboštova i Přítkova. Dávám postupně dohromady všechno, co jsem nashromáždila, co poskytli lidé, co se mi podařilo sehnat.“
Foto: Ilona Kaulfuss
Kroniky jsou nádherné. Ručně psané, velké zdobené iniciály v odstavcích, obrázky, fotografie, kvalitní grafická úprava. Neskutečná hromada práce, kterou Jana Sedláková kronikám věnovala a věnuje. „Lidé se zajímají hlavně o fotografie. Samozřejmě čtou i text, ale na snímcích nacházejí sami sebe, své vzpomínky. Často nám ještě doplní informace, které jsme neměli, nebo sami donesou fotografie a různé dokumenty,“ vypráví Jana Sedláková a ukazuje na stůl, kde jsou kromě kronik materiály, které ještě čekají na zpracování. Jak dodává, postupně doplňuje i archiválie starších dat. „No, nebylo to jednoduché. Měla jsem například slíbený materiál od kamaráda a on si pak klidně umře…,“ dodává s nadsázkou.
Opouštíme knihovnu. Zaslechneme ještě Alenku Antošovou s Janou Sedlákovou nad jednou z fotografií ze staré školní třídy. „A kde jsi ty?“ „No tady, v první lavici uprostřed.“ „Neříkej, taková dívčina s copánky.“ „Podívej se, jak byl Milánek hezký.“ „A kdo je tohle?“ „To je Holboj, ten se později odstěhoval na Slovensko. A tady je Gurtwirth, Klobása.“ „Jo, tak ten si je pořád trochu podobný.“
